O příznivých účincích hry na lidskou psychiku, ať už u dítěte nebo dospělého, toho bylo napsáno skutečně mnoho. Není nejmenších pochyb o tom, že hraní pro nás má skutečně mnoho benefitů, a že je to jeden z důvodů, proč se mu instinktivně rádi oddáváme. Co ale zvířata? Hrají si i ona, nebo mají poněkud jiné mechanismy?
Samozřejmě, každý kdo kdy měl psa či kočku ví, že i pro ně je hra integrální součástí jejich životů. Zde se však musíme ptát, zda se nejedná jen o náhražku činností, kterým by se v divočině věnovali v rámci přežití, jako je například lov. Koneckonců, co jiného je aportování balkonku, než honění kořisti a její následné donesení smečce? Je tedy na místě se ptát, zda skutečně hrají i opravdové hry.
Zde je pravdou, že záleží na druhu. Obecně platí, že čím více je druh sociální a čím více emocionálně inteligentní, tím důležitější jsou pro něj hry. Zatímco solitární predátoři si často hrají pouze ve skutečně raném věku, druhy jako vlci, koně (včetně těch divokých) nebo kosatky jsou často pozorovány, jak si hrají buď s mláďaty, nebo i mezi sebou.
Důvodem je to, že společné hry neslouží jen k učení a upevňování dovedností, které bude mládě potřebovat jako dospělé. Slouží také jako způsob, kterým posilujeme pouto mezi jedinci. To ostatně vidíme i u nás lidí, kdy nás například pravidelné společné rodinné večery strávené například nad deskovou hrou mnohem více stmelují.
Je samozřejmé, že zvířata si hrají jiným způsobem, než lidé. Ovšem to, že nevyrábí hračky, neznamená, že je nemají. Asi každý někdy viděl smečku štěňat, kde některé z nich našlo například klacek nebo i jen pírko, které pak bránilo před svými sourozenci.
Ukazuje se tedy, že hra je téměř univerzální potřeba, a že ani v tomto ohledu nejsme my lidé tak speciální, jak bychom si mohli myslet. A to je rozhodně dobré mít na paměti, než se začneme nad zvířata povyšovat.