Hry jsou důležité a hry nejsou důležité jenom pro malé děti anebo pro dospělé, ale také pro zvířata, a to hlavně, pokud máte doma nějaké chytré zvíře, které právě si musí hrát, aby se specializovalo. A to je podle mého názoru hlavně pes, protože když psi nebudou mít žádné hračky a nebudou mít žádnou zábavu, tak vám potom mohou taky mohlo zničit opravdu hodně rychle domácnost. Mohou vám okousat nábytek anebo například i židle a tak podobně a další věci, které potom nechcete, aby vám pes zničil. Tohle píšu hlavně kvůli tomu, protože moje kamarádka si pořídila krásné štěňátko. takového pitbulteriéra, který má takovou krásně šedou anebo až modrou barvu.

A ona právě chodí často do práce a zapomněla mu pořídit nějaké hračky. Tohle jsem se právě zmínila, protože jsem to nepochopila proč si moje kamarádka pořizuje štěně, když mu nepořídí žádné hračky, nakonec to dopadlo tak, že do dvou měsíců moje kamarádka měla opravdu zničenou domácnost, měla okousanou sedačku, židle stole a tak podobně. Byla jsem docela v šoku, když moje kamarádka se potom hádala se s svou mámou, že prý za to může ona a ona a jednoduše se hádaly společně dohromady, protože ani jedna nevěděla, kdo má právě vinu na tom, že jejich štěně právě rozkousalo nábytek. Byla jsem z toho nešťastná a kamarádce jsem řekla, aby mu pořídila nějaké hračky.

A tak nakonec moje kamarádka svému psovi, svému štěněti pořídila takové dřevěné psí hračky, byly speciálně pro psy, takové gumové hračky, pískací nebo plyšové hračky a potom také dřevěné hračky. Přesně takové hračky, které mají psy rádi a potom ho také naučil aportovat a házela mu míček. Kdybyste viděli to šťastné štěně, jak bylo opravdu veselé a jak rádo aportovalo, tak byste asi se smáli anebo by jste štěstím také ukázali nějakou tu slzičku štěstí. Stejně tak, jako jsem to udělala já. Byla jsem opravdu ráda, že ten pes už má nějakou zábavu, protože od té doby, kdy ten pes měl hračky a hrál si, tak už potom neničil vůbec žádný nábytek v domácnosti. 

Dříve si například chlapci hráli s pár kousky dřeva, nebo káčou, kterou šlehali bičem. To už naše generace znala jen z vyprávění. Naše generace již měla hračky „moderní“, ti zámožnější třeba auta na dálkové ovládání. Pravda, bovdenové, ale přece jen to byl pokrok.  

V dnešní době je to zcela něco jiného. Naprosto kralují hry digitální, tedy ty v mobilu či počítači. Ne, že by byly na světě teprve nyní, to samozřejmě ne. Pamětníci si jistě pamatují první Didaktiky, nebo Atari. Popřípadě černou plochou krabici a kazety, ne kterých bylo několik her. Takže se po obrazovce honilo pár čtverečků a všichni byli nadšeni. Jenže vývoj šel dál a to bleskově. V současnosti je veliký problém rozeznat hru od skutečnosti. A to ještě není vývoj u konce. Ten se zastavit nedá.  

Moderní hry jsou k dispozici na všech zařízeních, takže jsou v podstatě snadno dostupné. Nemá smysl zde vypisovat jaké jsou druhy a kolik je kategorií. Většinou to každý zná a není snad člověka na této zemi, který by se s hrami nějakým způsobem nesetkal.  

Každého baví hry jiného druhu, někdo třeba hraje pouze šachy nebo karty, takže mu stačí počítač ze dřeva, který se nahazuje klikou a jejím točením. Na tyto hry není potřeba žádné zvláštní zařízení.  

Na ty rychlé, tedy třeba závodní, to už je ovšem něco naprosto jiného. Pokud si je chcete vychutnat se vším všudy, tak nemůže mít na stole nějako plečku, ale pořádný počítač s dostatkem RAM paměti, grafickou kartou a pořádným procesorem. No a o těch nejnovějších a nejnáročnějších už ani netřeba psát. Ty potřebují stroj s výbavou, která není zrovna laciná. Ale hráči, tedy ti náruživí tvrdí, že je to potom ultra požitek. Jak se člověk stane profesionálním hráčem? Ano, i takoví lidé existují. Nu, chce to hrát a hrát, jinak to ani nejde. A pokud má takový člověk volno, musí zase hrát. Těžký život, viďte? 

Je pravidlem, že vše musí mít někde začátek. To platí i o nejrůznějších hrách. Vždy se musel najít někdo, kdo je vymyslel. Otázkou však je, kdy a kde vznikly ty první, a s jakými hračkami si hrály děti v dávné minulosti. Historie her je totiž mnohem delší, než by se mohlo na první pohled zdát.

Je totiž pravdou, že děti si hrály již v době, kdy jsme byli pouhou společností lovců a sběračů. Již tehdy šermovali klacky, házeli kamením, závodili a dělali i jiné aktivity. Ty jim měly pomoci připravit se na život v dospělosti, na lov a starost o rodinu a kmen.

Důkazy o tom samozřejmě nemáme, avšak je velmi pravděpodobné, že se k těmto hrám přidávali i dospělí, zvláště v časech hojnosti, kdy bylo potravy dostatek a nebylo nutné strávit každou volnou chvilku hledáním potravy.

Další změna přišla s nástupem zemědělství, kdy lidé najednou začali mít více času na zábavu. Právě v té době začali vymýšlet nejrůznější hry. V té době také začaly vznikat první společenské hry, neboť lidé konečně měli dostatek času a prostředků k tomu, aby se mohli večer v klidu sejít.

Právě v těchto prvních civilizacích vznikaly hry, jež hrajeme, byť v poněkud pozměněné podobě, dodnes. Příkladem mohou být šachy či Člověče, nezlob se, které vznikly v dnešní Indii, nebo Dáma, která má svůj původ v Číně.

Pokud jde o sport, pak i zde se situace pomalu měnila. Děti si začaly hrát s nejrůznějšími věcmi, jako byly například nafouknuté ovčí bachory, které sloužily jako první balóny. Postupně si pak začaly vytvářet pravidla a vznikalo tak mnoho nových her.

Vývoj se samozřejmě nezastavil ani tehdy. Pokračuje v podstatě ještě dnes, aniž bychom si to uvědomovali, a bude pokračovat i nadále. Je totiž jasné, že hry jsou velmi důležitou součástí lidské kultury, a jako takové je potřeba je i brát. Ač se to totiž může zdát zvláštní, bez nich bychom nikdy nebyli tam, kde jsme dnes.

Také rádi hrajete hry? Máte oblíbené nějaké hry, které hrajete každý den? Řeknu vám, že když budete hrát hry každý den, že se také budete cítit lépe. Já jsem dříve měla za to, že vlastně dospělí lidé už žádné hry nehrají. Měla jsem za to, že vlastně dospělý člověk jenom pracuje a stará se o domácnost a stará se o děti a takové další povinnosti. Myslíte si, že tohle je správně? Rozhodně není, jenomže já jsem se takhle chovala kvůli tomu, že moje vlastně prababička a také babička i moje maminka takový styl života úplně podporovaly. Vůbec prý nemyslely na to, že člověk také se musí bavit a ony všechny vlastně v tomhle stylu vyrůstaly.

Netušily, že ony vlastně si také můžou užívat a hrát různé hry a nebo také se těšit z nějaké zábavy. To potom až můj partner mi pořádně vysvětlil, co vlastně má člověk dělat. A je jedno, jestli jste dítě nebo teenager a nebo dospělý člověk a nebo dokonce už senior, na tomhle vůbec nezáleží. Jednoduše každý člověk má právo na zábavu a nějaké ty záliby. Já jsem právě jako dítě chodila taky do keramiky a také nám volejbal, ale potom, když už jsem byla dospělá, tak moje maminka, která už byla téměř v důchodu, mi řekla, že už mi moje zábavy a hry končí a že nastaly povinnosti. Sice já jsem chápala, že vlastně je povinnost, když už člověk pracuje, ale netušila jsem, že se budu muset vzdát svých koníčků a také svých her. Tak jsem musela z volejbalového týmu odejít.

Opravdu hodně mě to mrzelo a mně v té době bylo dvaadvacet let a nevěděla jsem, co mám dělat. Kamarádky se hlavně potom naštvaly, protože já jsem byla ve volejbalu opravdu hodně šikovná a ony říkaly, že je to taková zrada, že jednoznačně takový skvělý hráč jako jsem já, že jim odejde z týmu, že to bude pro jejich tým prý katastrofa. Já chápu a taky mě to mrzelo, ale díky partnerovi jsem poznala, že vlastně i dospělý člověk si může hrát. A co dělám teď? Hraji opět volejbal. 

O příznivých účincích hry na lidskou psychiku, ať už u dítěte nebo dospělého, toho bylo napsáno skutečně mnoho. Není nejmenších pochyb o tom, že hraní pro nás má skutečně mnoho benefitů, a že je to jeden z důvodů, proč se mu instinktivně rádi oddáváme. Co ale zvířata? Hrají si i ona, nebo mají poněkud jiné mechanismy?

Samozřejmě, každý kdo kdy měl psa či kočku ví, že i pro ně je hra integrální součástí jejich životů. Zde se však musíme ptát, zda se nejedná jen o náhražku činností, kterým by se v divočině věnovali v rámci přežití, jako je například lov. Koneckonců, co jiného je aportování balkonku, než honění kořisti a její následné donesení smečce? Je tedy na místě se ptát, zda skutečně hrají i opravdové hry.

Zde je pravdou, že záleží na druhu. Obecně platí, že čím více je druh sociální a čím více emocionálně inteligentní, tím důležitější jsou pro něj hry. Zatímco solitární predátoři si často hrají pouze ve skutečně raném věku, druhy jako vlci, koně (včetně těch divokých) nebo kosatky jsou často pozorovány, jak si hrají buď s mláďaty, nebo i mezi sebou.

Důvodem je to, že společné hry neslouží jen k učení a upevňování dovedností, které bude mládě potřebovat jako dospělé. Slouží také jako způsob, kterým posilujeme pouto mezi jedinci. To ostatně vidíme i u nás lidí, kdy nás například pravidelné společné rodinné večery strávené například nad deskovou hrou mnohem více stmelují.

Je samozřejmé, že zvířata si hrají jiným způsobem, než lidé. Ovšem to, že nevyrábí hračky, neznamená, že je nemají. Asi každý někdy viděl smečku štěňat, kde některé z nich našlo například klacek nebo i jen pírko, které pak bránilo před svými sourozenci.

Ukazuje se tedy, že hra je téměř univerzální potřeba, a že ani v tomto ohledu nejsme my lidé tak speciální, jak bychom si mohli myslet. A to je rozhodně dobré mít na paměti, než se začneme nad zvířata povyšovat.

Jako malá holka jsem vyrůstala u babičky, protože maminka musela pracovně do zahraničí. A tak jsem byla ráda, že jsem alespoň mohla zůstat u babičky s dědečkem, protože jsem si prý mohla vybrat. Buď budu s maminkou v zahraničí, kde ale budu v nějaké školce anebo prý zůstanu u babičky a u dědy. Samozřejmě, že jsem zůstala s prarodiči. S prarodiči jsem si také užila opravdu spoustu zábavy. S babičkou a s dědečkem jsme hráli různé hry. Tohle mě vždycky bavilo, protože jsem byla spíše takový hodně akční typ a aktivní dítě, kdy mi rodiče říkali, že se spíše hyperaktivní.

Samozřejmě, že jsem také hrála s babičkou u různé deskové hry. Ale nejraději jsem měla takové hry, které se dají hrát venku. Babička s dědečkem mi také pořídili takové kolo. Bylo opravdu krásné, i když už bylo z druhé ruky. Nové kolo pro nás bylo opravdu hodně drahé, ale potom, když se vrátila maminka, tak přivezla ze zahraničí tolik nádherných hraček a tolik míčů, že jsem úplně tomu nemohla ani uvěřit. Že já mám tolik hraček! Skvělé!  Měla jsem ještě starší sestru, která ale bydlela v zahraničí, a to už nastálo. Moje sestra mi také posílala poštou opravdu krásné hračky. Nejvíce se mi líbil gymnastický míč.

Bylo to asi před patnácti lety, kdy jsem měla poprvé takový gymnastický míč. To prý ještě u nás ani v České republice nebylo. Takový typ míče. Byl takový krásný duhový a já ho mám dodnes. Akorát už duhová barva není tak výrazná, jako to bývalo kdysi, a navíc je také píchlý, ale tento gymnastický míč mám opravdu strach vyhodit. Je mi to líto, protože to mám vzpomínku na sestru. Sestru už moc nevídám. Protože je stále pracovně vytížená. Ale kdybych se měla zaměřit znovu na hry, tak už mám vlastního syna a také se synem moc rádi hrajeme hry. Kreslíme třeba křídami venku panáka, kdy potom panáka také rádi skáčeme. Musím uznat, že jsem opravdu ráda, že prarodiče mě vychovali tak, abych si hrála. Myslím si, že každá hra dítěti prospěje, protože dítě se také hrou učí. 

V poslední době má každý člověk rád hry. Myslím si, že kdyby hry vůbec nebyly, tak by se lidé nudili. Nedokáži si představit, kdybych třeba nemohla pokračovat v tom, abych si hrála své hry. My totiž s partnerem moc jezdíme rádi na kolečkových bruslích a také na ledních bruslích. Pořádáme různé soutěže. Tyto soutěže pořádáme už asi pátým nebo šestým rokem a řeknu vám, že tato zábava a tyto zábavné hry jsou tak velice populární, že vždycky máme na našich soutěžích a na našich akcích opravdu hodně nabito. Každý tam chce být a nás to s partnerem těší, protože alespoň víme, že mnoho lidí má rádo sport. Bez sportu se také nedá žít.

Alespoň tohle si myslím já a můj partner. Podle mého názoru, kdyby lidé vůbec nesportovali, tak by určitě byli také nemocní, protože sport k našemu životu jednoduše patří. Naše tělo je uzpůsobené k pohybu a vemte si, kdybyste stále jenom museli sedět a nic nedělat, kdybyste nemohli hrát žádné hry a nebo sportovní aktivity a nebo třeba ani mít žádnou knihu. Řeknu vám, že i knihy jsou podle mého názoru velice důležité. Knihy mám ráda a každý večer před spaním si vždycky přečtu alespoň deset a nebo více stránek.

Záleží na vás, čemu vy dáváte přednost. Jestli sportu, knihám a nebo jiným hrám a nebo jiným aktivitám. Mnoho lidí má rádo různé aktivity, jako například my kolečkové brusle a také občas kolo. Tak někteří lidé zase dávají přednost tomu, že hrají hry jako například golf a nebo petang. Já také mám ráda petang, ale dávám přednost spíše tenisu a nebo také squashi. Jsou to opravdu velice zábavné hry a třeba squash je skvělé, že se dá hrát také v jednom. Squash hraji už asi tři roky a musím uznat, že je to prima. S partnerem také hrajeme někdy squash ve dvou a uznávám, že je to velice zábavná hra. Je to docela náročné, ale je to také perfektní hra na fyzičku. Zkuste hrát třeba dvacet minut squash a uvidíte, jak hodně je to náročné. 

Také vás už někdy zajímalo, jak je dříve byly hry? Věřte mi, že je to zajímavé. Pokud vás tohle zajímá, tak na internetu si různě můžete přečíst různé věci, jak si například děti hrály. Já jsem si dočetla opravdu velice zajímavé informace a našla jsem další článek, jak si děti hrály ve středověku. A musím uznat, že moc rozdílné to nebylo. Tedy když opomenu různé technické vynálezy, jako například robotické hračky nebo autíčka a tak podobně. To v té době samozřejmě vůbec nebylo. Dříve si pro děti hráli normálně jenom s klacíky. Prý si hrály také na rytíře a tak podobně. Myslím si, že dnešní děti by si takhle vůbec hrát neuměli.

Protože když vidím mého syna, jak si stále hraje jenom s mobilním telefonem a podobně, tak pochybuji, že by si dokázal hrát třeba venku na piráty. Ale zase musím uznat, že mě to ale docela trápí. Chtěla bych také to, aby si syn hrál venku s dětmi a aby neseděl jenom doma. Jenomže podle mého názoru je syn takový introvert, syn si hraje nejraději sám. I když mu třeba zakáži mobilní telefon nebo počítač, tak si vezme svoje puzzle a staví si je sám. Můj syn si nechce hrát vůbec v kolektivu. Jednou také chodil na fotbal, jenomže po dvou měsících ho trenér vyřadil s tím, že vůbec není týmový hráč a že ho to asi nebaví.

Já vím, že syna spíše baví samota a hry, které si hraje sám. Jenomže chtěla jsem mu pomoct anebo mu ukázat, že hrát si jde i ve skupince dětí. Ale bohužel to nevyšlo tak, jak jsem si představovala, takže syna už beru takového, jaký je. A samozřejmě nebudu ho nutit do něčeho, když nechce. A když mu vyhovuje si hrát na mobilu o samotě? Už nemám nic proti. je to prostě jeho osobnost a nechám to být. Nechci synovi takhle úplně řídit život. A také niky nezapomenu, jak mi kdysi vyprávěla babička, že ona sama si hrála venku jako dítě s provázky a kuličkami.